Performance Anji Plonky patřila k těm, které mluvily o bolesti ve smyslu psychologickém a citovém. Její šestihodinová akce spočívala v maniakálním broušení staré rodinné kuchyňské židle, které přerušovala krátkými výstupy s básní a vyvěšováním zvětšených částí svého dětského portrétu. Fotografie a text, který umělkyně opakovala, společně vypovídaly příběh o nemožnosti překročit trauma zneužití v dětství.